CD TAKHLE NĚJAK VE MNĚ VYJOU VLCI

Vyjdem si spolu na procházku
Překvapit vrabce a kdejakou cházku
Obleč mě do šatů, co mi nejvíc sluší
Nikomu jinému to nepřísluší

Na pěkném kolotoči povozíš mě dokola
Cukrovou vatou zalepíš mi výhled
A když mi přijde na chuť ostříhat se dohola
Řekneš: „To se nedělá, takovýhle…“

A až si večer dáš bílý víno za mě
Tak já si dám raděj whisky a cizí rámě
Růžovou pentli pak uvážu si na trám
Najdeš mě tady a v zrcadle nápis „Anitram“

Jsem pečlivě udusaná hlína
Jsem tři kroky dopředu a čtyři zpátky
Jen dělám zmatky a všechny pátky
Čekám na pondělí, až se něco změní
Není čas a není místo
Pro vytvoření jakýchkoli jistot
Jsou jenom dveře na všechny strany
A moje prsty na klikách
Připosraný strach!

A všechno, co bylo důležité
Je zavařený pod tlakem do sklenic
Jsou věci neprožité
A já nevím o tobě skoro nic

Je to jako běh na schodech do metra v protisměru
Je to jako stát v zaseknutým výtahu a být přitom na tahu

Jsem pečlivě udusaná hlína…

hudba: Martina Trchová, text: Martina Trchová

Až tě strach o půlnoci chytne na schodech za šosy
To když někdo náhle v patře zhasne
A ze tmy tiše zaprosí hlas, který znáš
Zeptá se, co že tady vlastně děláš
V tomhle domě, v tomhle poschodí
Dej mi loka vody, ani nevíš,
Jak se nachodím za tebou

Zbývají čtyři kroky ke tvým dveřím
Čtyři ozvěny v patře
Ještě nikdy spatřen
Hovořím v pozadí
A lidi dělají, že mě neslyší
Jen si pospíší
A zavřou za sebou

Kolik sklepů skryje tajemství
Kolik výtahů prozradí svůj příběh
Jenom nádech a výdech v lanoví
Jsou krátké chvíle mlčení
Když se na zvoncích promění
Další jméno za nový

hudba: Patrik Henel a Martina Trchová, text: Martina Trchová

Takhle nějak vyjou ve mně vlci, když maj hlad nebo je úplněk
Na obloze stříbrná mince čeká na převozníka
Možná ve mně někdo někdo umřel
A možná někdo novej vzniká
„Máš na růžích ustláno,“ říkaj mi to denně a stejně
Mám pocit, že vzrostla nová skála někde ve mně

Na půl cesty do života a na půl cesty k smrti
V rozviklaný starý bárce oddechujou chrti
Už z mých vlků vychovali palácové psíky
Krmili je místo masem slaďounkými fíky
Stále ale večer ze tmy probleskujou bělma
Mám za to, že v každém z nás je někde skrytá šelma.

Takhle ve mně vyjou vlci
Takhle ve mně vyjou vlci
Takhle ve mně vyjou vlci
Takhle ve mně vyjou vlci

hudba: Martina Trchová, text: Martina Trchová

Už jsem zase narvaná ve svý kůži
Dlužím svýmu tělu trochu pohybu
Mám pár ohybů navíc
A při stisku pravic se zadýchám
Už pod nohama necítím zem
Jen podlahy tramvají
Vezu se tam a vezu se zpátky
A potají vzpomínám
Jaké to je někam jít po svých
To je naše obézní láska
Co ve švech praská
A my bez ní neumíme být
A taky náš byt je nám malej
Stálej příjem potravy nestačí
Chtěla jsem udělat svět jinačí
A stejně zas jedu s ostatníma metrem
do Háje
Už brzy budu tvůj malý golem
A než mě obejdeš kolem
No, to se nachodíš…
A taky ztratím pas
Stejně jsem cestovat nechtěla
Vždyť v Praze je blaze
A dá se tu jinak dávat do těla
To je naše obézní láska
Co ve švech praská
A my bez ní neumíme být
A taky náš byt je nám malej
Stálej příjem potravy nestačí
Chtěla jsem udělat svět jinačí
A stejně zas jedu s ostatníma metrem do Háje

hudba: Martina Trchová, text: Martina Trchová

Už zase není slyšet slova
Už zase v mojí hlavě houká sova
pálená a stále na mě zírá a ptá se:
Koho jsi zabila dneska?
Zase jsi chtěla být na chvíli hezká
A pevnina zdá se být víc vzdálená.
Pán Bůh mě zatrať
Že zas chodím v noci za trať
Sbírat zakázaný ovoce
A sklízet falešný ovace
Nikdo mě nevychoval
Nikdo mi neřekl
Jak stát se ženou osvícenou
Schází mi pokora
A ta, co ji zkouším
Vždycky přes den okorá
Už zase na jazyku pálí mě zrnko pepře
V podbřišku toká hluchý tetřev
Netřeba vody i zvykem věci zreziví
Mám místo střev hady z ráje
Už od rána šeptají: Vše kolem zraje
A mý jabka v kolenou dávno zevnitř červiví

hudba: Martina Trchová, text: Martina Trchová

Tak jak okraj polí máky zarůstá
Mé myšlenky vlčí a kladou prst na ústa
Mlčím, nic neříkám
V duši se šeří
Kam jen položily dívky šeříky

Tak jako slepé střevo bolí
I když je dávno pryč
Křič si jak chceš
Nikdo neuslyší tě
Utiš své dítě
A zadus ho dřív
Než samo zahubí tě

Jsem voda stojatá
Ale už nestojím o tebe
Prozaicky pojatá báseň
Co zamkla se do sebe
Tiše tlím, čekám
Až vánek mě zvlní
Pak svůj úkol splním

Jsem voda stojatá
Ale už nestojím o tebe
Prozaicky pojatá báseň
Co zamkla se do sebe
Tiše tlím, čekám
Až vánek mě zvlní
Pak svůj úkol splním

hudba: Martina Trchová, text: Martina Trchová

Ráno jsem ateista, dozajista v nic už nevěřím
V poledne váhám nahá před zrcadlem, s kým to soutěžím
Navečer opouští mě síla, milá sedmi loupeží
Do noci hledám, kdo mě spasí, žízeň hasím pod peřím

Chtěla bych vědět, že má slova jsou ta pravá
Že to, co dnes ti tady povím, to mě zítra nestřelí
do zad, jak se to dělá v zemích – tam, kde neuznávaj práva
Že budem jíst, tak jako jsme si prostřeli.
Dvaadvacetkrát nic, jen se mi z toho hlava točí
Jak hrom do polic jsem, když do života vkročím někomu
Neumím vážit slova
Nechci lít do olova věty
Co stejně světy nezboří
Jen trochu jistoty
Žes to ty a já

hudba: Martina Trchová, text: Martina Trchová

V mým valčíku chybí jeden krok
Jsem žena s berlí v srdci
Mokrou kapuci
Přes hlavu
Mám
Podej mi prst
Vezmu si celou paži
Obnažím ji na kost

Už zítra půjdu s tebou, lásko, na trh
Tam rozměním tvou duši na drobné mince
Že chtěla jsem prince…

hudba: Patrik Henel a Martina Trchová, text: Martina Trchová

Už mi to voní tak trochu po létu
Ale to teprv zima předává štafetu
Jarním vodám
Co odplaví špinavý sníh
Už mi to zvoní v uších tak trochu po létu
v kalíšcích sněženek
bim bam, bim bam…
A ty tu stojíš opřený o strom
Uslyšíš zvonit leda mě u dveří
Možná mě máš za svůj ostrov
Jenže je povodeň
A já už ani nevěřím
Vždyť ty se nedáš roztavit pohledem
Máš totiž svou hlavu
A srdce zakleté pod ledem

hudba: Martina Trchová, text: Martina Trchová

U baru v dýmu seděl muž a na tě hleděl
Co se ti asi honí hlavou, snad ne mraky?
Přece si nemyslíš, že je to na víc neděl
A stejně jistě vedou k němu tvoje kroky
Vytáhne Gaolasky a ty ze samý lásky
Skočíš po nabídnuté noci
K ránu tě najde žízeň větší než včera a ty
Zůstaneš kdesi bez pomoci

Holka, měla jsem tě ráda a tys klesla v mojich očích
Nejde ti o představy, ale už jen o čich
Ztratilas hodinky, večeříš dressingy, u noční benzínky čekáš
Na nejhezčího z kočích

Přece se musí najít někdo, kdo to změní
Kdo setře z tvýho těla rozlitou tuš
Najde tě kdekoliv a přijde s rozedněním
poslední Mohykán, poslední muž
a já vytáhnu Gaolasky a on ze samý lásky
Skočí po nabídnuté ruce
Jenže stejně to přijde líto, nikdo už nezmění to
Taková malá revoluce

Měla jsem tě ráda a tys klesla v mojich očích
Nejde ti o představy, ale už jen o čich
Ztratilas hodinky, večeříš dressingy, u noční benzínky čekáš

hudba: Patrik Henel a Martina Trchová, text: Martina Trchová

To je to světlo pouličních lamp
To je ten svět, co někde je a který zamykám
To jsou ty cesty stokrát prošlapané
A přeci moje nohy na nich ještě nestály
Říkám si né a né
Drž se svého směru
A stále stoupá rtuť na mém teploměru
Lékaři varují a chladí moje čelo
Nemůžeš dělat všechno, co by se ti chtělo

R: Trochu mě pálí žáha a trochu svědomí
a měsíc nad domy se houpá jak na laně
Návraty domů, návraty z budoucnosti
Návraty bez výplaty, když za vraty štěká pes

Lidi se míjejí na ulicích
Jen jejich stíny se na chvíli prolnou
A v jednom tvaru stihnou si říct jen málo
Než jejich postava se stane zas volnou
Tak je to každý večer a v každém městě
Při každém setkání zaznějí v kvartě žestě
Jako když hoří a taky že hoří
A shoří další příběh, který zůstal nedopsán

A mě trochu pálí žáha…

hudba: Martina Trchová, text: Martina Trchová

Poslední pivo vypít
A pak už jít
Poslední tramvaj dohonit
A pak už klid
Poslední lístek cvaknout
A neznat cíl
Nechat se vézt až na konečnou
…
Poslední minci dát
Žebrákům
Z posledních sil se na ně usmát
Na dálku
Poslední slovo zaslechnout
Z jejich úst
Poslední slinu s nimi polknout
Pak držet půst
Poslední život prožít
Tak, jak sis přál
Poslední píseň složit.

hudba: Martina Trchová, text: Martina Trchová

I’m carefully trodden ground
I’m three steps forwards and four backwards
I’m lost for words and on Fridays
I wait for Mondays to start a new phase
There’s no time and no space
To form a proper base
There are just doors in all walls
And fingers on door knobs
My fucking fear throbs!

And all that was important to do
Is in jars preserved under pressure
There are things we couldn’t go through
And the little I know about you I treasure

It’s like running down the subway stairs in the wrong direction
It’s like being stuck in a lift when you were supposed to shift

When fear catches you at your coat-tails on the stairs at midnight
Because someone’s turned the lights off suddenly
A voice you might know will beg quietly from the gloom
It’ll ask, what are you doing in this room
In this house, on this floor
Give me a gulp of water, you don’t know
How much more walking I’ll do to follow you

There are just four steps to your door
Four echoes on the floor
Never been seen before
I’m talking in the background
And people pretend not to hear me
They just flee
Closing the door behind them

How many cellars can hide a secret
How many lifts will reveal their tale
Just inhale and exhale among ropes
There are short moments of silence
When another name on a doorbell
Has been replaced with a new hope

This is how wolves howl in me when they’re hungry or it’s full moon
A silver coin in the sky is waiting for a ferry
Someone might have died in me
Or someone new might be forming very soon
“Your life is a bed of roses,” they tell me every day but anyway
I feel that a new rock has risen somewhere in my bay

Halfway towards life and halfway towards death
Greyhounds on a shaky old boat are out of breath
They have raised my wolves as spoilt poodles
Instead of meat they fed them sweet noodles
But the whites of their eyes are still flashing from the dark night
I believe everyone’s got a beast hidden inside

Once again I’m squeezed in my skin
My body’s keen to have some exercise
I’ve got some excess baggage
And I’m damaged when I shake hands
I can’t feel the earth below my feet anymore
Just the floors of trams
I’m taken there and I’m taken back
I try to remember secretly
What it is like to use my legs

It is our obese love
Which doesn’t fit like a glove
But we can’t live without that
Also our flat is small for us
The surplus of food doesn’t suffice
I wanted to make the world nice
But I’m going by tube with others to hell

I’ll be your tiny whale in a while
And you’ll walk a mile
Before you get around me
I’ll lose my figure
I didn’t want to skate anyway
Prague is a pretty city
And you can train your body here in another way

Once again I’m squeezed in my skin
My body’s keen to have some exercise
I’ve got some excess baggage
And I’m damaged when I shake hands
I can’t feel the earth below my feet anymore
Just the floors of trams
I’m taken there and I’m taken back
I try to remember secretly
What it is like to use my legs

It is our obese love
Which doesn’t fit like a glove
But we can’t live without that
Also our flat is small for us
The surplus of food doesn’t suffice
I wanted to make the world nice
But I’m going by tube with others to hell

I’ll be your tiny whale in a while
And you’ll walk a mile
Before you get around me
I’ll lose my figure
I didn’t want to skate anyway
Prague is a pretty city
And you can train your body here in another way

The edges of fields are overgrown with poppies
My thoughts also run wild and put their fingers on lips
I haven’t replied, I’m silent
The dusk in my soul is lilac
Where did girls lay the lilacs

The blind gut is painful
Even if it’s been taken out
Shout as you wish
No one will hear the cry
Calm down your child
And suffocate it
Before it ruins your life

I’m stagnant water
But I can’t stand you anymore
A poem far too prosaic
Which has locked its own door
I’m rotting in silence, waiting
For the breeze to ripple my beauty
Then I’ll fulfil my duty

I’m an atheist in the morning, scorning everything to death
At noon I’m stressed, undressed before a mirror, who do I compete with?
In the evening my powers disappear, the dear of seven thefts
Till night I search who’ll save me first, I quench my thirst beneath feathers

I’d like to know that my words are right
That what I tell you today won’t shoot me in the back
Like it is done in countries where they don’t respect rights
That we’ll eat what we’ve unpacked

Twenty-two times nothing, my head is spinning
I’m like a bull in a china shop when I step in someone’s life
I can’t weigh what I speak about
I don’t want to carve out my points of view
Which won’t subdue the worlds anyway
Just want to make sure
That it’s you and me

One step is missing in my waltz
I’m a woman with a crutch in her heart
I’ve put
Wet hood
Over my head
Give me your finger
I’ll take all your arm
And carve it down to the bone

Tomorrow we’ll go to the market, my love
I’ll exchange your soul for a few pence
Because I wanted a prince…

It already smells a bit like summer to me
But it’s only winter relaying the key
To spring waters
Which will drain away the dirty snow

It already rings a bit like summer to me
in the cups of snowdrops
ding-dong, ding-dong …

And you’re standing here leaning against a tree
The only ringing you can hear is me at the door
You might think I’m your island
But there are floods
And I don’t believe any more

It’s hard to melt you with my eyes
You’ve got your head
And heart enchanted under ice

A man was sitting at the bar in cigarette fumes, staring at you
What’s running through your head, clouds in the sky?
You don’t think, this could last more than a week or two
Anyway, your steps lead surely to this guy
He pulls out a pack of Gauloises and just for pure love
You grab at the night he planned
Thirst bigger than yesterday finds you in the morning and you
Stay god knows where without a helping hand

Honey, I liked you but you’ve made a sharp descent
You’re not into visions anymore, just scents
You’ve lost your brooch, dine dressings, waiting at a gas station to poach
the fanciest coach present

There must be someone who will change your plight
Who will wipe spilt ink off your body
He’ll find you anywhere and arrive with daylight
the last Mohican, the last man
and I’ll pull out a pack of Gauloises and just for pure love
You’ll grab the offered hand
Anyway, we can feel sorry, no one will change the story
Revolution built on sand

It is the light of street lamps
It is the world which must be somewhere and which I lock up
It is the path which has been trodden one hundred times
And still my feet haven’t stepped there
I tell myself don’t you dare
Your own course is prime
And the mercury in my thermometer is rising all the time
Doctors warn me and cool my forehead
You can’t do everything you want or you’ll drop dead

I suffer from heartburn and guilty conscience, too
and the moon above roofs is swaying as if on a rope
Returning home, returning from the future,
Returning without a wage when a dog’s raging behind the gate

People pass by in the streets
And for a while only their shadows merge
In one shape they can tell each other just a little
Before their single figures emerge
It is like this every evening, at every place
At every meeting the brass in the fourth will play
As if something’s burning and it is burning
Another story which hasn’t been finished will burn down

To drink the last glass
And pass
To catch the last tram
And not give a damn

To punch the last ticket
And not know my destination
To let them take you to the last station

To give my last dime
To beggars in the street
To send them my last smile
From retreat

To hear the last bit
From their lips
To swallow the last spit
And no more sips

To live the last life
As you longed
To write the last song
Poslední lístek cvaknout
A neznat cíl
Nechat se vézt až na konečnou
…
Poslední minci dát
Žebrákům
Z posledních sil se na ně usmát
Na dálku
Poslední slovo zaslechnout
Z jejich úst
Poslední slinu s nimi polknout
Pak držet půst
Poslední život prožít
Tak, jak sis přál
Poslední píseň složit.

hudba: Martina Trchová, text: Martina Trchová